Adopce na dálku na portálu Generace 21
Rozhovor s Růženou Kudrnovou
Diecézní charita Plzeň rozvíjí již od roku 2003 projekt Adopce na dálku v Jižní Americe. Asistentka tohoto projektu, Růžena Kudrnová, se s námi podělila o některá fakta i konkrétní příběhy dětí, jež jsou tímto projektem podporovány.
Jak dlouho pracujete v projektu Adopce na dálku?
Jsem tady čtvrtým rokem.
Jakým způsobem jste se k této práci dostala?
Znala jsem původního zakladatele projektu a vždycky mě tato problematika zajímala. Byla jsem s přestávkami dva roky v Mexiku a navíc jsem vždycky chtěla dělat se španělštinou, prostě jsem k tomu inklinovala.
V Mexiku ale děti nepodporujete…
Pokoušela jsem se tam tento projekt přenést, ale neuchytil se. Ne vždycky se najdou lidé, kteří mají kapacitu na to, aby projekt védli. A navíc tam je rozvojových projektů spousta a my jsme jenom jeden z mnoha. Je to velmi časově náročná práce, zvláště proto, že vyžaduje následnou dlouhodobou práci s konkrétními dětmi.
V čem spočívá právě práce s podporovanými dětmi?
Místní koordinátoři vybírají děti z nejchudších rodin, poté s nimi zajišťují stálý kontakt. Nakupují jim potřebné věci, což je během roku nepřetržitá práce. My požadujeme, aby dítě alespoň dvakrát do roka napsalo dopis a jednou do roka poslalo vysvědčení.
Z jakých podmínek děti pocházejí?
Často jsou to děti, které žijí jen s jedním rodičem, třeba maminkou, a jejich ekonomická situace je kritická. Nebo žijí s prarodiči. Nikdy to nejsou děti z nějakého domova. Ono to tam totiž funguje jinak než tady, když se nepostará rodič, tak se dítěte ujme někdo z širší rodiny
Mohla byste se s námi podělit o příběh, některého dítěte, který vás osobně nějak zasáhl?
Máme jeden hodně zvláštní případ, který řešíme úplně zvlášť od všech ostatních. Jedná se o holčičku Jennifer z Paraguaye, jejíž otčím se jednou opil a zapálil dům, ve kterém žili. Jennifer zůstala v domě a utrpěla extrémní popáleniny. V Paraguayi prodělala několik operací, ale pak ji vzhledem ke komplikovanému případu museli převézt do Španělska, kde podstupuje další plastické operace. Teď by vlastně měla dodělávat základní školu. Je úžasné, jak navzdory svému těžkému osudu bojuje! Rodič, který ji tady v Čechách adoptoval, ji i nadále podporuje ve Španělsku, i když podpora v Evropě vyžaduje více peněz.
Jsou případy takto problematických rodičů u podporovaných dětí běžné?
Vzhledem k tomu, z jakého prostředí děti máme, tak ano…
I jiné organizace mají podobné projekty, v čem je zrovna charitativní Adopce na dálku podle vás výjimečná?
Myslím, že taková základní specifikace našeho projektu je ta, že zprostředkováváme skrz dopisování kontakt mezi českými rodiči a podporovaným dítětem. Jsou spolu v kontaktu přímo oni. Může tak vzniknout pěkný osobní vztah.
Máme nový rok. Vstupujete do něj s nějakými novými vizemi týkajícími se vašeho projektu?
Naše vize do nového roku je jasná: moci podpořit co nejvíc potřebných dětí, tolik jich na adopci čeká!
Nemáte-li možnost podpořit děti finančně, můžete se zapojit do projektu jako dobrovolník. Buďto formou trvalejší spolupráce, která zahrnuje překládání dopisů z/do španělštiny (to se vyřizuje elektronicky, takže dobrovolník nemusí být z Plzně). Další variantou je pomoc s propagací projektu – zde je lepší, aby to byl někdo plzeňský. A poslední, pro studenty asi nejzajímavější spolupráce je vyslání dobrovolníka do našich cílových zemí. Vždy se užijí lékaři (doba alespoň 2 měsíce) a jiní profesionálové, ale dobrovolník může být i kdokoli, kdo by chtěl pomoci při vzdělávání a vedení dětí – momentálně v Ekvádoru (tam je lepší, když dobrovolník vydrží alespoň 6 měsíců). Nutnou podmínkou je ovládat španělštinu alespoň na střední úrovni.
Zdroj: portál GENERACE 21
